Mamka je atlet
Když dcera mé kolegyně z práce chodila do školky, paní učitelky jí položily obligátní otázku: „Jakou práci dělají rodiče?”. Tatínek tou dobou myslím pracoval jako předseda nějakého sportovního svazu a maminka dělala se mnou v PR agentuře.
Holčička nicméně povídá: „Tatínek je atlet.”
„A maminka?”
„Mamka… ta je taky atlet.”
Jojo, měla pravdu ta holka.
Teď to teprv vidím…
Všechny mamky jsou atlet
Teď si představte, že by existoval soubor atletických dovedností, které se týkají psychických výkonů matek. Disciplíny jako psychická odolnost, trpělivost, naslouchání, multitasking, rodinný time management, mediace dětských sporů nebo připomínání úkolů.
Žádná křehká květinka nemůže vyhrát. Tady jde o tvrdý každodenní souboj. A to jednak s okolím, kterému je třeba dokázat, že všechno tohle zvládáte na vrcholové úrovni, ale pak taky sama se sebou. Protože přiznat sama sobě, že selhávám, bolí zdaleka nejvíc.
Naštěstí se nemusíme bát, že bychom snad měly málo tréninku. Každé ráno dostaneme novou šanci a můžeme se vydat na start znovu. A znovu. A znovu.
Trénink dělá mistra.
To jo, ale pak je nějaká hranice, kdy to z vás časem udělá spíš vyhořelou trosku. (Možná přeháním, ale někdy mám pocit, že od toho nejsem daleko.)
Zvlášť, když zjistíte, že jste na tenhle víceboj sama. A ne proto, že jste samoživitelka (před těmi absolutně klobouk dolu), ale protože jste si, ať už záměrně nebo nevědomky, naložila všechnu mentální zátěž spojenou s péčí o děti na domácnost na svoje bedra. Neumíte (nebo nechcete) si říct o pomoc. Máte pocit, že je to váš úkol.
A pozor, pakliže jste s tím ok, pak je všechno v nejlepším pořádku. Ale jestli ne…
Osten genderové nerovnosti
Doba se mění, otcové už hrají i jinou roli než bankomat/ příležitostný opravář/ zahradník.
Díky Bohu!
Ale zase si tak moc netleskejme. O rovném rozdělení péče o děti a domácnost nebo snad rovných pracovních příležitostech nemůže být řeč. Jako důkaz budiž hovory s mými kamarádkami i odbornější pojednání.
Zejména pokud jde o mentální zátěž, nůžky se rozevírají ještě víc. Aby nedošlo k omylu, když mluvím o mentální zátěži, myslím neviditelnou, ale nikde nekonončící činnost, kterou člověk (matka) vykonává v hlavě – plánuje, koordinuje, připomíná, předchází problémům, myslí za ostatní a drží v hlavě celý „provoz“ domácnosti nebo jiné oblasti života. Řeší dárky, doktory, emoce, zásoby…No vždyť to znáte. Matky nesou více než 70 % této zátěže.
Zkusím nastínit situaci na příkladu koupání dětí. Abych vás pobavila, sepisuju zcela konkrétní situaci v naší domácnosti.
Co se honí hlavou tatínkovi (manželovi)?
Vykoupu děti. Dám je do vany, dám jim tam hračky, pak je vyndám, osušim, obleču do pyžámka. (Tady jsem se nejprve dopustila velmi subjektivního zjednodušení, a tak jsem ho požádala, ať sepíše své myšlenky během toho, co koupe děti, aby to bylo autentické).
Koupi koupi, cáky cáky! Pojďte honem, ať si máma alespoň v klidu dojí večeři. Jeden ve vodě. Dobrý!
Žofi, di se vyčůrat.
Bruno má tak jemný tělíčko. Tak maličký heboučký, rozkošný tělíčko…
Žofi, už si vyčůraná?!
Sleduju Bruna a závidim mu jeho čistou hlavu při sledování tekoucí vody. Co asi teče hlavou jemu?
Žofi! Kde si?
BÁÁÁÁF!!!
LÉÉÉK!
Už, konečně tu mam oba. Na tak malým kousku. Je to naše chvilka, tak co si dneska předáme? Koukám na hodinky, snad je tu zdržim alespoň půl hoďky, ať si Julka odfrkne.
Bruno! Nepito! Hačí! HAČÍ! Žofi, nedávej mu to na hlavu!
Ale on se tomu směje!
No jo, on se tomu směje. Snad ho to nebude pálit do očí.
Bruno, prosím tě, necákej. Žofi, schovej si tu buchtinu.
Tak co si teda dneska předáme… Snad nebudu muset zvyšovat hlas, jsem tu s nima po celým dni, nechci se s nima zl…
Bruno, nedávej to do pusy. Hačí!
Aááá, tati, mám to ve vočích!
Bruno, necákej! (Musíme to koupi koupi cáky cáky nějak přejmenovat. Lákám ho na to a pak mu to zakazuju)
Žofi, neber mu to prosim tě. Tak si zatim hraj s něčim jiným.
Bruno, nepij tu vodu, je v ní mejdlo.
Ještě alespoň 25 minut, ať má Julka chvilku klid.
Bruno, nevylejzej, hačí, ještě musíme umejt…Chceš slyšet vodičku?
Žofi, umej si ty brambory za ušima, podpážo a buchtinu.
Hrajou si spolu. Začínaj cákat. Je to jedno, jsme v koupelně…DOST! Tohle je moc!
Sakra, nemam připravený osušky.
Juli?! Prosím…
Tak pojď Bruni. Žofi, můžeš si tu ještě hrát, pak zavolej, pomůžu ti ven a osušit.
Jdeme s Brunem do plíny a do pyžámka. Žofinka mezitím volá z koupelny “tati, že mě nevidíš?!” Snad si Julinka stihla trochu odfrknout. Ona mezitím sklidila ze stolu a uklidila kuchyň? To si moc neodpočinula, ale snad jo.
Co se honí hlavou mamince (mně)?
Sakra, ta koupelna už je nechutná, měla bych jí zejtra už umýt.
Mají tam čistý ručníky, kdy jsem je měnila naposledy?
Žofka by si dneska měla umýt i vlásky, zítra se ve školce fotí.
Nedochází náhodou šampon?
Bruno měl dneska na ručičce nějakou vyrážku, bude potřebovat po koupání namazat.
A co ty klíšťata, už hlásí, že jich je zase všude plno, musíme je prohlídnout. Možná bych jim měla koupit béčko, to prej pomáhá. Nebo aspoň víc stříkat repelentem, když jdem ven. Musíme už naočkovat tu klíšťovku.
Ježiš, a co ty nehty?!!
Dobrý, pyžámka mají v postýlkách.
Plínky sice dochází, ale dokoupím je zítra, až pojedu nakoupit. V Déemku byly ve slevě, tak zajedu tam.
Ráno se mi zdála holčička taková smutná, když šla do školky, měla bych si s ní o tom večer v postýlce promluvit, snad jí tam nikdo neubližuje.
Oba spali dlouho po obědě, to bude zas nekonečný uspávání.
Mám během toho, co se koupou, uklidit kuchyň, nebo si sednout a koukat do zdi?
Ponechám tu teď ty dva pohledy bez komentáře a pojďme dál.
NENÍ – TO – FÉR
Nechápejte mě špatně, tohle není souboj o to, kdo toho dělá víc nebo míň. Spíš upozornění na to, že ta mentální zátěž matek je skutečně obrovská. Rovná zátěži vrcholových sportovců. Matky jsou atleti. Atletky!
A víte, co je nejhorší? Není to v zásadě ničí vina. Ale aby se něco změnilo, chce to nejen dobrou vůli mužů, žen, ale i společnosti jako celku potažmo státu, který nastavuje pravidla.
Nenechte se zmýlit, nejsem frustrovaná, protože můj manžel přijde večer z práce, sedne si na gauč a v trenclích si otevře pivko. Naopak. Mám doma velmi pečlivě vybraný, schopný, nápomocný a sexy kousek, který mi opravdu pomáhá a podporuje mě. Je schopný mě kompletně ve všem zastoupit. Když potřebuju, můžu zmizet z domu s vědomím, že je o všechno a všechny postaráno.
A přesto někdy cítím křivdu, že jsem to já, kdo „sedí doma s dětma”, kdo (téměř) ztratil kontakt se svou kariérou, kdo loví dětské sezónní oblečení ve slevě a objednává doktory. Ale ne, protože by mě do toho někdo nutil. Protože jsem to sama bez dlouhého přemýšlení přijala a neuvědomila si důsledky své volby. Protože mě nenapadlo vést na tohle téma větší debatu, ještě než ta situace vůbec nastala, a nastavit si hned na začátku vlastní pravidla. Protože jsem měla pocit, že tak se to prostě dělá. Že je to můj ÚDĚL (haha).
Říkejme si o změnu
Sama jsem vnímala, že je logické, že když mám malé děti, se kterými chci být doma, půjde moje práce na nějaký čas stranou. Mojí prací v tu chvíli bude péče o děti. A dobře, taky o domácnost. Na nějaký čas dobrovolně upozadím své potřeby a pak se k nim zase vrátím. Akorát mi dost rychle došlo, že se to nedá dlouho vydržet.
I když se na první pohled může zdát, že úkoly jsou rozdané spravedlivě – chlap vydělává, chodí do práce, žena se postará o děti a o domácnost a večer se sejdou doma – má to háček. Zatímco muž za sebou po celém dni vidí dobře odvedenou práci, já jedu nikdy nekončící kolotoč prádlo-žrádlo a další repetitivní ubíjející činnosti, kde uspokojení poměrně dost chybí. A navíc, ta šichta nekončí - pokračuje noční směnou u nespícího dítěte. Jasně, čím je dítě starší, tím je to trochu snazší, ale že by se dělení povinností stávalo spravedlivější, to se úplně říct nedá. Podle statistik na celém světě zastanou ženy a dívky 76% veškeré domácí práce a péče.
Už jsem na rodičovský (na můj vkus) poměrně dlouhou dobu. Sice sem tam trochu pracuju, ale je to spíš zběsilý nahánění potřeby neztratit kontakt a udržet si zdravý rozum, než že bych vytvářela nějaký velký hodnoty nebo nedej bože nějak kariérně rostla. Často to taky přináší ještě víc stresu a beznaděje, ale nehodlám se toho za žádnou cenu vzdát. A stejně tak neúnavně pracuju na vyladění toho našeho rozdělení rolí, úkolů a zodpovědností k vzájemné spokojenosti.
Věřím, že v určité době, dávalo to „tradiční” rozdělení rolí smysl. Ale teď jsme jinde. Ženy se chtějí realizovat. Chtějí si plnit své sny. Ale ne za cenu toho, že se musí vzdát rodiny. Chceme to všechno! Zdaleka ne všichni mají tu možnost (nebo chuť) se nad tím rozdělením pozastavit, ale cítím, že prostor pro nové vzorce tu rozhodně je.
Dělení přináší úlevu
Narušení toho tradičního set-upu by neprospělo jen ženám. Věřím, že i muži musí cítit obrovský tlak spojený s jejich klasickou rolí ochránce a živitele rodiny. Práce, která třeba dřív bývala zábavou, už je daleko víc nutností a povinností. „Neumíš se postarat o rodinu?Jsi looser.” A přitom i jim by se mohlo hodně ulevit, kdyby se o svojí roli podělili. Nepřicházeli by o to, jak jejich děti rostou, podíleli by se na výchově a péči. Doma by bylo lepší ovzduší, protože by tam nečekala na smrt vyčerpaná a zpruzená partnerka.
A taky věřím, že to konzervativní část společnosti a zejména mužů musí vyloženě děsit. „Přece teď kvůli nějakým nechutným chlupatým feministkám nebudu prát špinavý ponožky!”, „Mně teda k plotně nikdo nedostane!” A jsou takový, ne, že ne. Jen se mrkněte na pár komentářů třeba pod tímhle rozhovorem.
Není to buď, anebo
Zapojit se do domácích prací a péče o děti nikomu koule nebere. Spíš naopak – že dámy? Navíc, nabízí se pestrá škála variací a možností, ze kterých si můžeme vybrat. Každému podle chuti.
90 na 10.
30 na 70.
50 na 50.
Každý si může najít vlastní způsob, jak si podělit péči o děti a domácnost a zajištění rodiny. Muž převezme část péče, žena se zapojí do finančního zajištění rodiny. Jde o přelévání povinností, objem zůstává stejný.
Je to ale těžká práce. Vyžaduje otevřenou mysl a flexibilitu. A možná nedosáhneme naprosté spokojenosti, ale může se nám podařit najít kompromis, ve kterém se nám bude žít snadněji. Třeba se pak z mužů taky stanou atleti v disciplíně mentální zátěže. Nebo ta disciplína prostě přestane existovat, protože už nebude potřeba, aby se jí někdo věnoval na vrcholové úrovni a stane se z toho jen příjemný společný rekreační sport.
Ženy se budou cítit naplněné a méně zahlcené. Muži budou moct sledovat, jak jejich děti vyrůstají a být toho aktivní součástí. Ženy získají více svobody. I muži získají více svobody. Oba pak míň výčitek.
Míň vyčerpání.
Míň stresu.
Míň nedorozumění.
Nestálo by to za to?
Co můžeme udělat my
Ze svých zkušeností dávám k dobru pár tipů, které můžou pomoct. Přiznávám, že mnohem líp o nich dokážu psát, než je uvádět do praxe.
- Opusťme tzv. gatekeeping. Znáte to ne? Jen vy víte, které legínky jsou na ven a které do školky. Jen vy víte, který jogurt mají děti nejradši nebo jak jim umýt hlavu, aby neřvaly. Podělte se o své know-how a zprostředkujte informace druhé straně. Stanete se snadněji zastupitelnou a uvolní se vám ruce.
- Delegujme. Nemusíte dělat všechno vy. Dokonce i když máte pocit, že jen vy to uděláte nejlíp. Když už ale delegujete, respektujte výsledek. Dobře může fungovat, když se dopředu domluvíte. jak má výsledek vypadat. Například “udělej večeři” znamená: nakup si na ní, uvař jí, naservíruj jí a pak po sobě ukliď kuchyň.
- Mluvme o tom, co potřebujeme. Ne, není to jasný, i když to pořád naznačujeme. “Proč se sakra nenabídne, když vidí, jak jsem unavená?!” Máme pocit, že by to měla být samozřejmost. No není. Bez obviňování, výčitek a vzteku – formulujte své potřeby a společně hledejte řešení.
- Slevme ze svých nároků na sebe. Nemusíme být vždy perfektní. Tady vás jen odkážu na další z mých článků, který mluví za vše.
- Podporujme se. Madeleine Albright řekla, že v pekle existuje speciální místo pro ženy, které nepomáhají ostatním ženám. A přitom nikdo na sebe není zlejší, než ženy navzájem. Matky navzájem. Jsme na stejné lodi, tak k sobě buďme shovívavé.
Nakonec už jen v krátkosti seznam věcí, co (mi) uleví od přetížení: terapie, meditace (to jsem ještě nezkoušela, ale mám to na seznamu), špunty do uší, cvičení, podcast Mrchy z pekel a sdílení.
Změna začíná v malých věcech – v tom, co řekneme nahlas, co delegujeme a kde si dovolíme ubrat.
Tímto tedy děkuji, že jsem si mohla ulevit. Všem matkám atletkám zdar!