Holky to maj těžký. (Tím netvrdím, že kluci ne, jen nemám tu zkušenost.) Mám pocit, že s mateřstvím pak množství povinností, očekávání a předsudků, které se na ženy sypou ze všech stran, ještě nabobtná.
„Buď dobrá matka, manželka, kamarádka, zaměstnankyně, milenka, pečovatelka, roztleskávačka, psycholožka, manažerka volného rodinného času, tantrická masérka, rameno na vyplakání i ruka na utření nudle...”
Není divu, a statistiky to potvrzují, že velké procento žen alkoholiček se rekrutuje z řad matek. Je pravda, že jen málo věcí (asi jen kromě spánku) mi teď, když kojím, chybí tolik, jako sklenka na sklonku náročného dne.
„Měla bys s manželem mít aspoň jedno rande bez dětí za měsíc, jinak si najde jinou.”
„Nemělo by to tvoje dítě už začít mluvit? Asi se mu málo věnuješ.”
„Jak to, že ses ještě nezbavila těch poporodních kil – když se chce, všechno jde.”
Jde z toho hlava kolem. A nejhorší je, že tyhle věty často vůbec nevychází z úst cizích lidí, ale rodí se přímo v naší hlavě.
Výsledkem je, že neustále žonglujeme s tímhle obrovským balíkem rolí, úkolů a požadavků. Ze své podstaty není možné být ve všem perfektní, a tak to celé přináší nikde nekončící frustraci.
Ale pozor! Není to beznadějné!
Podělím se s vámi o 3 principy, které vám honbu za ideály dost usnadní.
1. Instagramová superžena neexistuje
Můžeme si za to samy. Nejdřív kolem sebe vytvoříme bublinu „inspirujících žen a matek”. To je vlastně super ne, mít ke komu vzhlížet?
Jedna tvoří skvělý program pro své děti.
Druhá má užitečné tipy, jak mít perfektně uklizeno.
Jiná nám představuje, jak úspěšně se posouvá její neziskový projekt.
Pak je tam taky ta, která měla už měsíc po porodu zpátky svůj pekáč buchet na břiše a zase jiná, která je manželovi napekla ještě ten den, co přišla z porodnice.
Uff.
A problém je na světě. Máme totiž pocit, že nejsme v ničem dost dobré. Že pořád nejsme dost –
Teď to ale přijde – VYSVOBOZENÍ!
Ta, která pořád tvoří ten super edukativní program pro děti má nejspíš doma bordel. Ta, co má doma uklizeno, nejspíš nemá čas na nic jinýho. Ta, co má perfektní tělo, možná nedonutí svoje děti sníst ani kousek zeleniny…Chápete, co tím myslím?
Nikdy to není jedna žena, která zvládá úplně všechno.
To jen my samy si ze všech těchto žen v hlavě vytvoříme jednu superženu, kterou bychom měly být.
Tak se zase uklidníme, jo?
2. Buď perfektní jen jednou týdně
Jednou jsem takhle v mém prokrastinačním instagramovém okénku narazila na rozhovor v DVTV s paní, která koučuje manažerky (za Boha už ale nemůžu najít její jméno, ani to video). V tom úryvku rozhovoru však řekla něco, co pro mě znamenalo naprostý game changer (=něco průlomového).
Ve snaze udržet si v životě nějaký ten work-life balance, musíme změnit perspektivu. Snažit se totiž naplnit na 100 % všechny své role v jednom dni je utopie. Naprosto neproveditelné. Frustrující.
Když se o to ale pokusíme v rámci týdne, budeme podstatně úspěšnější.
V pondělí v plném nasazení odvedete skvělou práci ve svém zaměstnání a k večeři dostanou děti lupínky s mlíkem – v pohodě.
V úterý strávíte odpoledne s dětmi programem podle jejich gusta a místo lekce cvičení si pohrajete v parku – v pohodě.
Ve středu dáte děti na hlídání a užijete si romantiku s manželem, jenom vy dva, nebudete vařit a doma zůstane bordel – v pohodě.
Je to jasný?
Nejde být perfektní každý den, ale v rámci týdne se tomu můžeme setsakramentsky přiblížit.
Jestli tedy chcete se mnou dojednat nějaký ten byznys, doporučuji středu – to je můj 100% pracovní den. No dobře, v současných podmínkách spíš 80%. Zbytek je přebalování, kojení a uspávání. Časem to ještě vylepším.
3. Tři a dost!
Na tuhle myšlenku mě přivedla Michelle Losekoot. Byla jsem na její přednášce o time managementu a organizaci pro kreativce. Tam nám kladla na srdce, že pro zachování zdraví, elánu i produktivity, je potřeba mít v jednu chvíli na práci jen 3 projekty.
Jen tři.
Když je jich víc, cítíte se zahlceně, odnáší to kvalita.
Když míň, cítíte se nevyužitě, něco vám schází.
A teď se soustřeďte. Projekt není jen ten pracovní. Projekt je taky vaše dítě. Čím menší, tím časově náročnější. Projekt je třeba i rekonstrukce koupelny. Projekt, myslím, může být cokoliv, co za projekt považujete, i kdyby to mělo být hledání perspektivního životního partnera.
Zvolte si tedy v životě 3 projekty a na těch pracujte. Až jeden z nich dokončíte (nebo vás přestane tolik vytěžovat = dítě povyroste), pusťte se do dalšího.
Sama mám tendenci neustále něco vymýšlet, rozjíždět, začínat a zkoušet. Výsledkem je ale většinou jen frustrace z toho, že ani jedno nedělám pořádně, protože na to prostě nemám kapacitu.
Teď mám ale jasno:
- jedno dítě,
- druhý dítě,
- a trošku práce.
Víc ani ťuk.
Trocha praxe
Přestože se snažím uplatňovat všechny výše zmíněné principy, je ještě hodně, na čem pracovat.
V průběhu dne neustále osciluju mezi dvěma stavy. „To je pohoda, všechno jde jak po másle, mám to pod kontrolou.” a „Doprdele, nezvládám svůj život.”
Ale to nevadí.
Teď je nějak a za chvíli to bude zase jinak. Jak řekl Sheldon Cooper – jediná konstanta v životě je, že se všechno mění.
Jednoho dne si nakonec tu večerní sklenku vína v klidu na gauči vychutnám.
Věřím tomu.