Rodičovství je nejnáročnější, a zároveň nejhůř placená práce
S tím jak moje dcera roste a postupně se čím dál víc začleňuje do společnosti, setkává se s dalšími lidmi, kteří ji ovlivňují. Já to z povzdálí sleduju a moc bych si pro ní přála, aby nepotkávala kretény. A ignoranty. A další zamindrákovaný existence.
V souvislosti s tím pozoruju rodiče ostatních dětí. Jak se chovají ke svým dětem. Jak řeší nejrůznější situace. Jak s nimi mluví. Protože to, jak tito lidé vychovají svoje děti, hodně ovlivní i moje dítě. S těmi se totiž bude moje dítě ve svém životě setkávat, pracovat a žít.
V oblasti výchovy, rodičovství i vývojové psychologie už toho bylo prozkoumáno poměrně hodně. Existují studie, důkazy i doporučení. A stejně, když se většina z nás stane rodičem, koukáme jako sůvy s nudlí a teprve postupně hledáme cesty, jak na to. V průběhu pácháme větší či menší škody, učíme se. Tedy, jak kdo…
Už dávno bylo například dokázáno, jaký negativní vliv mají tělesné tresty na psychiku dítěte. A přesto vidím tatínka, který dává na zadek svému vztekajícímu se synkovi. Jak to sakra?!
Informovaný rodič
Jsem studijní typ. Když se pouštím do něčeho nového, ráda se o tom informuju. Prostě si sednu a začnu hledat informace. Potřebuju znát kontext, co mě může potkat, potřebuju mít plán. Potřebuju být připravená. Potřebuju mít argumenty (sama pro sebe), proč něco dělám, tak, jak to dělám.
A dost podobný přístup jsem zvolila i v rodičovství. Jsem lačná po informacích, ale byly doby, kdy jsem se za to trochu styděla.
„Vždyť rodičovství je přece instinktivní, intuitivní záležitost."
„Nebuď jako ty úzkostný matky, co dělaj všechno podle návodu."
„V pravěku nikoho neučili, jak být rodičem."
Oukej. Ale jak říká Miranda v Sex and the city – v pravěku žili jen do třiceti. Současná společnost má trochu větší nároky, nebo ne? Být informovaným rodičem by měla být samozřejmost.
Svý k svému
Pak je tady ještě ta druhá stránka věci. Zatímco naši rodiče měli informací pramálo, my jich máme až moc. Na Instagramu se to hemží samozvanými odborníky na dětský spánek, výživu i výchovu.
Když už se tedy rozhodneme, že by pár informací přišlo vhod, nastává další problém. Kritické zamyšlení nad zdroji.
Přirozeně máme tendenci inklinovat k osobnostem a směrům, které podporují naše názory a pohledy. Pokud jsem tedy zastáncem fyzických trestů, protože „pár přes prdel ještě nikomu neuškodilo”, zcela jistě najdu v moři internetu zdroje, které můj názor podpoří. Co se ale pro jednou porozhlédnout i na druhém břehu? Třeba vás překvapí.
Sama jsem byla největší odborník na výchovu dětí, dokud se mi nenarodily.
Zodpovědnost, která bere dech
Narodí se vám naprosto bezbranné stvoření, jehož existence je na vás bezpodmínečně závislá. A tak si ho odnesete domů a vůbec netušíte, jestli to, co děláte, děláte dobře.
Postupně přicházejí stále nové a nové situace a vy je řešíte tak, jak nejlépe v tu danou situaci dovedete. Pozor! Záměrně říkám „v tu danou situaci”, protože dost často vám dojde, že být třeba o něco víc vyspaní, zvládli byste to líp. Mít už tu zkušenost, řešili byste to jinak.
Ze začátku je vaším jediným úkolem udržet to maličké při životě. Jenže pak se přidají větší výzvy. Měli byste ho učit samostatnosti. Předat mu nějaké hodnoty. Uvést ho do společnosti.
A ta zodpovědnost, která na vás leží jako obrovský balvan, už jen tak nezmizí. To, jaký jste rodič, do jisté (velké) míry ovlivní, jestli z vašeho drobečka vyroste samostatný, spokojený a sebevědomý jedinec, nebo frustrovaná, úzkostná a agresivní troska.
A to mě vrací k otázce na začátku – jak je možný, že může být rodičem kdokoli? Jak to, že nemusíme projít nějakou zkouškou, která by případně odhalila psychopaty, tyrany a další „nevhodné typy rodičů”?! Proč není přirozené nejprve si problematiku rodičovství nastudovat a až pak se do toho pustit?
„Ty jsi ale vemeno!”
To jak vychováváme děti přece ovlivňuje celou společnost. Budoucnost! Budoucnost jednotlivců i civilizace.
Nedávno jsem byla na hřišti svědkem situace mezi holčičkou (asi 8 let) a jejím tatínkem. Holčička zkoušela skočit snožmo co nejdál. Odrazila se, skočila na můj vkus fakt daleko, ale při doskoku se svalila na zem. Tatínek hned zareagoval: „Ty jsi ale vemeno!”
Proč jeho automatická reakce nebyla: „Aj, jsi v pořádku?” nebo „Nevadí, zkus to znovu, dokážeš to.”?
Síla vědomostí: Lačněme po informacích
Není to o tom, že bychom měli všichni být perfektní rodiče. Chraň Bůh! Můžeme dělat chyby. A poučit se z nich. Zlepšovat se, ale i selhávat. Důležitý je ale to vědomí, že na tom pracujeme. Neustrnout v „ono to nějak dopadne” nebo „my jsme taky vyrostli”.
Nejsme v pravěku – zajistit, že dítě zůstane naživu už dneska nestačí. A nestačí už ani hodná holka nebo statečnej kluk. Plnohodnotně obstát v dnešní společnosti chce krapítek víc.
Tak občas ve volných chvílích (moc jich nemám) přemýšlím, co by s tím šlo udělat.
Seznam mých utopických návrhů na zlepšení situace:
- Seznam doporučené a povinné literatury pro nastávající rodiče.
- Rodičovská přípravka – kurzy vývojové psychologie u dětí.
- Psychoterapeutické konzultace pro nastávající rodiče pro vyřešení transgeneračních traumat.
- Následné pravidelné psychoterapeutické konzultace pro nezazdrojované rodiče.
- Hodiny emoční inteligence a psychologie do základních a středních škol.
- Zákaz odsuzujících a opovržlivých pohledů na rodiče vztekajících se dětí.
- Uzákonění zákazu fyzických trestů.
(Pro úplný seznam mě kontaktujte.)
Jasně, nadsázka.
Proč ale nějaké základní samostudium není samozřejmost?
Proč někdo necítí potřebu být lepší?
Co můžu jako šprtka doporučit?
Tohle je můj zdroj inspirace. Moje náboje v boji s každodenní realitou rodičovství.
Kniha AHA rodičovství
Pravidelná psychoterapeutická sezení
Nikdo není perfektní, ale snaha se cení
Taky jsem často v koncích. Občas mi to ujede. Vybouchnu. Jsem mrcha z pekel. Křičim. Brečim. Nevim.
Ale vim, jak to opečovat.
Kde se nachytřit.
Kde si postesknout.
A jede se dál.
Vidím to tak, že vzdělání a informace jsou cestou, jak být lepší – rodič, člověk. A nejen to. (A teď se nesmějte, zní to trochu pateticky.) Máme možnost ovlivnit budoucnost civilizace.