Dovolte mi tedy, prosím, trochu nostalgie, vánočního sentimentu i malinko nespokojenýho pindání. Zvu vás ke mně do hlavy na adventní zamyšlení.
Mimořádná událost
Když jsem byla malá, máma nám upekla jako adventní kalendář perníčky. Na každým bylo číslo. Každý den jeden perníček. Jindy perníčky nebyly, jenom na Vánoce. Jenom na Vánoce jsme doma měli ananas. Takovej zvláštní symbol luxusu. Myslím, že jsme ho ani nejedli. A Coca-Colu. Ta nikdy jindy doma taky nebyla.
Jezdili jsme na návštěvy a vídali se s příbuznýma, se kterýma jsme se přes rok taky téměř nevídali. Prostě spoustu mimořádných událostí. To všechno dohromady dělalo z Vánoc něco výjimečného a slavnostního.
Mám na ně krásný vzpomínky a myslím, že je to především zásluha rodičů. Ani si nevybavuju, že bych cítila nějaký napětí nebo tlak na „pohodu”.
Teď jsem máma já. A ze zkušenosti můžu říct, že to je zvlášť o Vánocích pěkně náročná role.
Paradox adventního kalendáře
Nevím, jak se to přesně stalo, ale požadavky na adventní kalendář od dob mého dětství prudce stouply. Sice vás všichni přesvědčujou, že nejste horší rodič, když má vaše dítě klasiku v podobně miničokoládiček v každým okýnku, ale Instagram říká opak. Všude vyskakují ručně vyrobené kalendáře, plné dárečků nebo zábavných aktivit, nebo obojeho.
Uf. No tak jsem se taky hecla.
Přece se moje děti nebudou cpát tou nekvalitní čokoládou.
Takže co?
Koupila jsem látkové kapsáře.
Do nich na každý den nakoupila jinou zdravou „dobrůtku” a sem tam nějaký menší dáreček jako sponky nebo lak na nehty.
Strávila jsem tím spoustu času.
A peněz.
A měla z toho radost.
Je to krása, děti nadšený. Ale!
Žofka se stejně každej den láduje sladkým, protože cukr jako cukr. Je fuk, že to má nálepku bio nebo „plné ovoce”, případně „bez přidaného cukru”. Když je v nějakém okýnku jenom sladkost a ne dárek, stěžuje si (moje chyba, co jsem si myslela?!).
Kdyby měla klasiku v podobě čokoládičky, byla by podle mě nadšená stejně.
Sladkosti, kam se podíváš
Pak je tu ještě Mikuláš. Nejsem fanda téhle tradice. Nemůžu mluvit vyloženě o traumatu, rodiče nás tím nijak netrápili, ale pořád si pamatuju to divné trapno. To ponižující vyděšené performování před cizíma lidma, co ti narušujou bezpečí domova. Nechci toho být už součástí ani jako rodič. Tu tradici jsme si ale doma vysvětlili a nadílku děti dostanou (Mikuláš s andělem a čerty jim nechali nadílku před domem).
Yes.
Další hromada sladkostí.
A Mikuláš se samozřejmě taky „zastaví” s nadílkou u obou babiček. Občas přihodí i malinkej dáreček.
Předárkováno?
Než vůbec dojde na samotnej Štědrej den, předchází tomu tolik minidárečků a sladkostí, až oči přecházejí.
Bere se to tak, jakože to graduje a Štědrý den je takový dárkový grande finale?
Nebo už jsou pak děti tak předárkovaný, že se pod stromečkem musíme fest vycajchnovat, aby ještě bylo nějaký překvapení?
A nepřijde pak po Vánocích něco jako kocovina nebo absťák?
Nemám na to odpověď. Nevím, co je správně. Jako všichni rodiče toužím hlavně po tom, vytvořit nezapomenutelný zážitek a krásné vzpomínky.
A dál?
Co mimořádného koupím jen na Vánoce?
Kolu si dáme, kdy chcem. Ananas taky. Klidně i meloun.
Kde je to „výjimečný” a „slavnostní”?
A teď k tomu, proč tohle všechno píšu.
Poslouchala jsem podcast, kde byla hostem (napsala bych hostkou, ale nějak mi to slovo přijde divný) psychoterapeutka Eliška Remešová. Mluvila o tom, jak se s manželem snaží přijít na to, jak s dětmi uchopit Vánoce. A to je přesně to, co mi od té doby vrtá hlavou.
Co zbyde z Vánoc, když nejsme věřící?
Začala jsem cítit potřebu, představit dětem Vánoce jako něco výjimečného, trochu tajemného a hlavně hlubšího než jenom den, kdy dostanou spoustu hraček najednou. Nechci, aby čas předtím vnímali jenom jako otravné čekání.
Když nejsme věřící, trochu to najednou postrádá duchovno a ústřední příběh. V tomhle to maj asi Amíci s tim tlusťochem a sobama jednodušší, i když teda o duchovnu se mluvit nedá.
Vnímám to jako prostor vytvořit si nějaký vlastní rituál, tradici, příběh. Jenom jsem ještě mezi tim vším sháněním věcí nepřišla na to, co to bude.
Pohled do zrcadla
Možná je to ale víc o nás, než o dětech.
Mám pocit, že nás ten předvánoční čas vždycky všechny nějak semele. Přichází to nenápadně. Začátkem října se vysmívám obchoďákům, co nabízejí vánoční sortiment – jsem nad věcí. Vánoce jsou přece o něčem jiným než šíleným nakupování a shánění věcí. Bude PO-HO-DA.
Střih.
Taky já: Lítám jak šílená po obchodech, nakupuju spoustu jídla, objednávám vánoční dárky na poslední chvíli. A ještě tohle a ještě tohle. Jsem lehce podebraná, je to všechno na mě, nestíhám. Musíme mít výzdobu a cukroví a stihnout tohle a tamto a hlavně to mít pěkně připravený…
A pak najednou – šlus.
V tom všem předvánočním shonu jsme všichni doma onemocněli. A nic vás neprobere z toho předvánočního šílenství jako zoufalost z nepolevujících horeček dětí, vlastní zimnice a totální nevyspání. Najednou je nad slunce jasný, co je důležitý. – Není to ani výzdoba, ani vypiplanej adventní kalendář...
Ležíme na gauči u pohádky, na víc se nezmůžeme.
Jsme spolu.
A to stačí.
Klišé, co? Ale tak to je. ❤️