Celé to začalo takovou nenápadnou potřebou vystoupit ze své komfortní zóny. Tato komfortní zóna v souvislosti s cestováním zahrnovala většinou týden v resortu u moře, případně prodloužený víkend v některé z evropských metropolí plný vysedávání po kavárnách a restauracích.
Aby byl tedy výstup z komfortní zóny dostatečně markantní, vznikl plán vyrazit na Nový Zéland, projet ho ve vypůjčeném campevanu, užít si maximum, co tato země nabízí, avšak v low-cost variantě. Zakusit suché záchody na kempovacích místech, jíst dobrůtky z konzervy, sprchovat se teplou vodou spíš výjimečně a nemít signál i několik dní v kuse.
Mise splněna. Zéland ale do mého života přinesl mnohem víc…
DOST VELKÝ ODSTUP
V zajetých kolejích každodennosti máme snad každý někdy pocit, že Česká republika je pupek světa, naše problémy jsou ty největší, práce nejdůležitější a politika nejtrapnější. Pak nastává ta pravá chvíle vypadnout a udělat si odstup. A větší odstup než na Zélandu už získáte těžko, a nejen proto, že je to prakticky nejdál od Česka, jak to jenom jde.
Tady každopádně Česká republika nikoho nezajímá, i když třeba čirou náhodou ví, kde to je. Stejně tak tady nikoho nezajímají vaše větší či menší domácí starosti, tady jsou totiž všichni happy.
Když tu pak zůstanete dostatečně dlouho, hodně se toho naučíte.
O životě, o Zemi, o lidech a hlavně – o sobě.
NĚKOHO VÁŽNĚ ZAJÍMÁ, JAK SE MÁTE
Nový Zéland je země, kde žije desetkrát více ovcí než lidí.
Naprostá většina ze 4 a půl milionů lidí bydlí v Aucklandu a zbytek je rozesetý do osamocených domečků uprostřed divoké přírody.
Nečekejte ale žádné asociály, všichni jsou nadmíru přátelští a otázka “How are you?” dokonce očekává odpověď! Bývá většinou součástí smalltalku, který se běžné odehrává na ulicích, v kavárnách nebo kempech mezi zcela cizími lidmi. Pro nás, kteří se zoufale bojíme jakéhokoli očního kontaktu v MHD něco šokujícího.
ZEMĚ ZASLÍBENÁ
Místní chovají ke své zemi neobvyklou úctu. Takovou, o které se nám v Evropě může jen zdát. S láskou a péčí přistupují k matce přírodě a dbají na její zachování v celé její kráse a přirozenosti tak, jak se před miliony let vynořila z oceánu a vytvořila faunu a flóru, kterou jinde na světě nenajdete.
To však v žádném případě neznamená, že by okolo národních parků postavili vysoké ploty s ostnatým drátem a nesměla tam ani noha. Naopak. S citem umí zpřístupnit i ta nejvzácnější místa. Jejich know-how možná spočívá v tom, že prosbami, nikoli příkazy, apelují na dodržování pravidel pobytu v přírodě a kupodivu je respektují i turisté.
(Potřebu vykonej na záchodě, je jich tu dost, svůj binec si zase odnes, třiď odpad, kempuj jen tam, kde je to dovolené a měj čisté pohorky.).
TETOVÁNÍ, RUGBY A NADVÁHA
Dříve, než se sem nastěhovala britská koloniální nadvláda, patřil Zéland Maorům. Původním obyvatelům, kteří si ostrovy objevili okolo roku 1600 a kteří tu žijí dodnes, i když v sobě určitě stále nosí “okupanstkou” křivdu minulosti.
Průměrný Maor vypadá jako jeden z hráčů rugbyového týmu All Blacks. Trochu jako indián s širokými rameny, dlouhými černými vlasy a tetováním, které není jen módní záležitostí, ale má hluboký kulturní význam. Maorské ženy bohužel vypadají podobně. Mírou nadváhy se navíc blíží Američanům.
Stále v sobě však většina z nich chová obdivuhodnou úctu k tradicím a své zemi. V tom by nás jistě mohli hodně naučit.
ČERVENCOVÁ LYŽOVAČKA
Všechno je tady tak trochu postavené na hlavu. Hlavní letní prázdniny se odehrávají během prosince a ledna, kdy se teploty šplhají ke 30°C. Pak přijde červenec a Zéland se stává nejoblíbenějším zimním střediskem na jižní polokouli. Konkrétně jižní ostrov v okolí města Queenstown je doslova v obležení lyžařů a snowboardistů, kteří milují kilometry poloprázdných sjezdovek.
Dokonce se v horách jižního ostrova nacházejí i ledovce, kam pravidelně v létě i v zimě vzlétají desítky helikoptér s turisty, aby se po něm mohli projít a užít si trochu adrenalinu. Smutnější část téhle atrakce bohužel je, že se od roku 1960 ledovec zmenšil už o několik kilometrů. Tvrdý střet s globálním oteplování v přímém přenosu. Stoupáte směrem k ledovci a cestou potkáváte cedule s roky, kdy ledovec dosahoval až k nim. Vzedme to v člověku vlnu zodpovědnosti za životní prostředí.
ZDROJ ŽIVOTNÍ ENERGIE
Co všechno se s vámi může stát, když se na 3 měsíce vzdáte svého zhýčkaného života a nasednete do půjčeného campervanu na druhém konci světa? Žádné drama, jen vidíte své dosavadní pozemské snažení s neuvěřitelným odstupem.
Uvnitř mě začala klíčit taková malá nenápadná změna.
Prvních 14 dní se vzhledem k tomu, že dobírám antibiotika nesou v duchu „Všechno mě tady sere" – od suchých záchodů, přes hmyz až ke špatně fungujícímu vařiči, kvůli kterýmu budeme mít steak z jelena jak podrážku. (Kde jsme vzali steak z jelena je teď vedlejší.)
Postupně se ale tohle nasrání mění v čistý údiv.
Nad přírodou.
Nad tím, jak tu lidé žijí.
Nad tím, že vůbec máme tu možnost tu být.
Začíná se ze mě stávat trempík, co se sprchuje studenou vodou (nebo vůbec). Ale hlavně, po letech studia a práce, kde ani u jednoho z toho jsem si nebyla jistá, jestli má nějaký smysl, přichází tady v tom klidu a odpojení, nekonečný příval energie. Energie ve smyslu totální životní vitality. Zní to až absurdně ezotericky, ale vážně jsem cítila, jak se uzdravuju.
Líp jíme, spíme, víc se hýbeme, jsme na čerstvém vzduchu, na internet koukáme tak jednou za 3 dny na pár minut, když někde v kavárně chytneme wifi.
Nic nemusíme.
Nic.
HOROLEZECKÉ UZDRAVENÍ
V průběhu naší cesty jsem překonala mnoho svých předsudků a překročila řadu svých (domnělých!) limitů. Ale pořád ve mně zůstávala ještě jedna, hluboce zakořeněná bolístka…
Když mi bylo 9, vyfasovala jsem diagnózu – revmatoidní artritida. Blbý. Vidina oteklých kloubů, které postupně ztrácejí pohyblivost. Konec tenisu, konec gymnastiky. Lyže, snowboard, běhání, skákání – všechno označeno jako nevhodný pohyb.
Střih.
O 17 let později…
Stojím na vrcholu sopky Mount Taranaki, 2518 metrů vysoko, žádný oteklý klouby a nevyvezla mě tam žádná lanovka. Prostě jsem tam vylezla.
„Fuck the limits.“
Nebyla to artritida, co mi Zéland vyléčil. Ale strach. Že BY se něco stalo.
KÝČ JAK BIČ
Naše cesta se pomalu chýlí ke konci. Jedním z posledních míst, které ještě musíme vidět je Cathedral Cove, unikátní skalní útvar na poloostrově Coromandel.
Východ slunce, písečná pláž, boží výhled. Sedíme spolu na dece, pozorujeme tu nádheru. On v jednu chvíli poklekne a v ruce drží malou krabičku.
„Ano.“
A můžeme jet domu.
PRO A PRO
Cesta na Zéland nejenže přinesla, co měla, ale ještě daleko víc. Kdyby to neznělo tak pateticky, označila bych to za „životní zlom“. Ale protože to tak zní, řeknu jen, že to byla fakt super netradiční dovča.
A ještě pár argumentů pro Zéland na konec:
Žádný jedovatí hadi, pavouci ani nebezpeční predátoři.
Žádné nebezpečné nemoci.
Žádné atomové elektrárny.
Nejčistší jezera na světě i čisté záchody na každém kroku.
Skvělé víno i pivo, divočina i civilizace, každému podle chuti.
Tímto jsou tedy mé tipy pro příští dovolenou u konce.